.

.

úterý 22. září 2015

Agenti Učitelského Sboru - Prolog


VAROVÁNÍ – Tento příběh je založen na skutečném prostředí a postavách, ovšem (téměř) celý děj je SMYŠLENÝ a míněný (převážně) jako LEGRACE. Proto prosím berte tento příběh i události v něm s nadhledem.

-Mad


„… k další části, a to jsou povinnosti žáka.“
Znuděně jsem čmárala po papíru, co ležel přede mnou, opírala si bradu o ruku a snažila se nemyslet na onen politováníhodný fakt, že už je zase škola. Naše třídní právě rozebírala cosi jako školní řád a nejspíš si ani neuvědomovala, že ji polovina třídy neposlouchá. Já ji taky neposlouchala. Ostatně, proč bych měla? Školní řád nikdy nebyl něco, na čem by mi nějak extra záleželo.
„Mad? Hej, Mad, jsi vzhůru?“ zašeptala mi Elza zezadu. Otočila jsem se za ní a s úšklebem jsem protočila oči.
„Ale to víš, že ano,“ poznamenala jsem sarkasticky, „čtení školního řádu je totiž rok od roku větší sranda.“
Elza se pousmála a otevřela pusu, aby k tomu ještě něco dodala, ale přerušil ji školní rozhlas.
„Ehm, ehm,“ ozval se z rozhlasu hlas našeho ředitele, „v první řadě bych vás rád chtěl přivítat v novém školním roce. A když už jsme u toho, přeji vám –“
Konec. Rozhlas zmlkl. Možná je to tím, že je starší než já. Tak mě vlastně napadá, nebylo tohle poprvé, co jsem slyšela, jak se ten rozhlas používal?
Třídní, známá jako Fridge, po rozhlasu hodila takej všelijakej pohled a objasnila nám že “Pan ředitel nám tímto vlastně chtěl popřát vše nejlepší do nového školního roku a hodně zdaru.“ No jo, jasný. Jako by ho zajímalo, jestli prolítnu na první písemce z němčiny nebo ne.
Fridge se ještě chvíli snažila pokračovat ve čtení řádu, ale nakonec to vzdala i ona.
„Tak, školní řád jsme jakože přečetli, jasný?“ oznámila studentům, otevřela okno a prohodila jím papíry. Celá třída zajásala, na učitelčin povel vytáhla mobily a do konce hodiny se nevěnovala prakticky ničemu jinému.
S úsměvem jsem se opřela o tu nepohodlnou židli a bavila se představou, co se asi tak stane, až někdo najde rozházenej školní řád pod naším oknem.
No jo… školní rok jako každej jinej.

*** 

„ – hezký zbytek dne. Evženie,“ obořil se ředitel na sekretářku, která právě vlezla do jeho soukromé kanceláře a přerušila tak jeho projev k veškerému studenstvu, „co tady proboha děláte? Copak jsem vám neříkal, že sem máte vstupovat jen v opravdu naléhavých situacích?“
Evženie přikývla, aby ukázala, že si je ředitelova příkazu vědoma, ale vzápětí pokračovala: „Přišel za vámi jakýsi pan Dřímal. Prý už budete vědět, co chce.“
„Ach ano, pan tajemný,“ zabručel si pro sebe ředitel a vstal z křesla. „Nuže, Evženie, veďte mě.“

*** 

„Všichni učitelé se neprodleně dostaví do sborovny. Opakuji, všichni učitelé se neprodleně dostaví do sborovny. Konec hlášení.“
Toho dne zazněl rozhlas již podruhé, ovšem nikdo z nás ho neslyšel. Celou učebnou totiž zněly tóny minimálně tří písniček puštěných na maximum, neustálé pípání zpráv na Facebooku a v neposlední řadě i příšerný řev, do kterého se neváhala zapojit i samotná Fridge.
„No jasně, že jo!“ odpovídala právě hlasitě třídní na jeden z mnoha dotazů, které jí byly pokládány, a mávala přitom nad hlavou flaškou od nějakého lehčího pivka tak divoce, že polovina obsahu lahve byla vylitá na katedře, podlaze a nejblíž sedících spolužácích. Spolu s Elzou jsme právě vedly bouřlivou debatu na téma “rádoby spravedlivý styl známkování“ a kluci ze zadních lavic házeli pomerančem o strop.
Fridge to nijak neřešila (měla totiž plné ruce práce s políváním svých posluchačů), natožpak aby se zabývala nějakým hlášením z rozhlasu.
Naše řádění přerušila až školní psycholožka, po celé škole známá jako Tygr, která rozrazila dveře učebny a rázným krokem vešla dovnitř.
„Bacha, zvěd!“ zakřičel kdosi za mnou a všichni jsme sklapli. Kdyby ze stropu neodkapávala pomerančová šťáva, ani bych nevěřila, že ještě před třemi vteřinami všichni jen řvali, řvali a zase řvali.
Tygr rychle přešel ke katedře – obratně se přitom vyhnula pytlíkům od krekrů, rozdrobeným slaným tyčinkám a slupce od banánu – a s marnou snahou udržet si klidný hlas se obořila na Fridge: „Copak jsi neslyšela rozhlas? Máme jít do sborovny! Hned teď!“
Fridge si lokla piva – a tentokrát se jí podařilo nikoho přitom nepolít – a nechápavě se na Tygra podívala. „Cože? Ale mě se ještě nechc-“ začala protestovat, ale ztichla, když na ni dopadl onen vražedný tygří pohled. Jo, tohle znám. Možná až moc dobře.
Fridge se neochotně zvedla ze židle - málem přitom podklouzla na polité podlaze - a následovala Tygra ke dveřím. „Párty končí,“ oznámila nám rozmrzele a hodila láhev do koše, „můžete jít domů. Zdar!“
S těmito slovy spolu s Tygrem opustila místnost.

*** 

 Fridge s Tygrem vlezly do sborovny, kde už bylo po celé místnosti roztahaných na padesát židlí. Sedly si na poslední dvě volná místa a oči všech přítomných se stočily k řediteli, který se znuděně opíral o tabuli v čele místnosti.
„Takže, jestli už jsme všichni,“ vrhl pohled na Fridge a ta mu jej s klidem opětovala, „ mohli bysme -“
„Spisovně se říká “bychom“, ty paskřivče!“ - to se ozvala profesorka Parukářková, známá pro svoji oddanost správné gramatice, výslovnosti a vlastně všemu, co souviselo s českým jazykem.
„Dobrá,“ ucedil ředitel skrze zaťaté zuby, „tak BYCHOM mohli pokračovat. Ještě někdo má námitky?“ zvednul hlas, rozpřáhl ruce a vyzývavě si prohlížel shromážděné. Když nikdo nic neříkal, spustil ruce dolů. „No proto.
A teď, abych se konečně dostal k tomu, co chci řešit – tohle,“ klepl do dveří, „ je pan Dřímal.“
Do místnosti vstoupil na první pohled nijak zvlášť zajímavý muž s kufříkem v ruce a ve zcela obyčejném obleku. Na jeho všední tváři nebo šedivějících ustupujících vlasech taky nebylo nic zajímavého. Učitelé si ho chvíli prohlíželi, ale po pár vteřinách se jejich pozornost rozptýlila a tak čekali, až jim ředitel poví, kdo tenhle pan Dřímal je a co tu vlastně dělá.
Ředitel si asi po minutě uvědomil nezájem svých kolegů. „Však vy si ho brzy všímat budete,“ zamumlal si pro sebe. „Pane Dřímale,“ pokračoval už nahlas, „mohl byste nám prosím říct, proč tu jste?“
„Ale zajisté,“ řekl pan Dřímal, - dokonce i jeho hlas zněl tak nějak obyčejně - a odložil si kufřík na nejbližší stůl.
„Potřebuji, aby se z vás stali agenti.“

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

-Mad & Elza





 

1 komentář:

Náš školní časopis Cajk vychází každý měsíc a přináší vám
události ze školy, zajímavosti ze světa filmu, módy a knih a
provede vás i po světě. Věříme, že si každý přijde na své
a tak vám za celý redakční tým přejeme příjemné čtení :)

Redakční tým:

Debbie

Betty

Soňák

Aneta

Ája

Tomáš

Peťa

Viki


A naše šéfredaktorky: Míša a Kristýna

Jestliže vás baví psát a chtěli byste se k nám přidat,
kontaktujte nás na email: Casopiscajk@gmail.com
Přispívat můžete do našich stálých rubrik nebo založit
svou vlastní :)