Agenti Učitelského Sboru

Kapitola 1.

Ve sborovně vypukl povyk. Učitelé se rázem chovali jako žáci, kteří právě zjistili, že se píše přepadovka z fyziky - teda, ne že by neměli fyziku rádi. Spíš ji nesnášeli.

„Vy paskřivci, mafie do školy nepatří!“

„Agent? O této fyzikální veličině jsem dosud neslyšel…“

„Ticho!“ umlčel pokřikující kantory zvýšený hlas pana ředitele. „Přece nebudete mluvit jeden přes druhýho, nedej bože druhej přes třetího!“

Učitelé ztichli, někteří se znovu posadili, a opět upřeli svou pozornost k řediteli. „Vaše neprofesionální chování mě opravdu zklamalo,“ pokračoval ředitel. „To vás ani nezajímá, co vám k tomu pan Dřímal řekne?“ Jeden nebo dva učitelé sklopili hlavy. Shodou okolností to byli ti, co pobíhali po sborovně a řvali cosi o apokalypse.

Slova se opět ujal pan Dřímal. „Tak tedy, doslechl jsem se, že na vaší škole se nepříjemně rozmnožily kázeňské problémy. Mám pravdu?“ obrátil se k učitelům.

Vyučující neochotně, až na pár výjimek - *ehm ehm* Parukářková - přikyvovali. Ostatně, byla to pravda.

„A právě proto jsem tady,“ navázal Dřímal, „zastupuju agenturu DUTKA – Duchaplný Učitel Trestá Kriminalistické Amatéry – a chtěl bych vám tímto nabídnout pomoc a spolupráci.“

Když učitelé naplno pochopili, co jim pan Dřímal sdělil, sborovna se opět otřásla v základech. Tentokrát to však byl vítězný pokřik, co v ní zazněl.

„DŘÍMAL! DŘÍMAL! DŘÍMAL!“ skandovali téměř všichni učitelé v nastalé radosti. Jen pan profesor Kamzík vykřikoval „TRAMVAJE POVSTANOU!“ ale to ve všeobecném zmatku tak nějak zaniklo.

***

Houpu se na židli a spolu s polovinou naší třídy čekáme na příchod profesorky angličtiny – paní Kočičkové. Jaká to neobvyklá událost, že už jde zase pozdě. I když, zhoupnu se znova, komu to vadí.

Dveře třídy se otevřou a do nich vstoupí Kočičková. Elza se ke mně zezadu nakloní. „Novej rekord,“ zašeptá mi, a já slyším, jak se tlemí.

„To jo,“ zakloním se, „přišla jenom deset minut po zvonění!“

Z debaty nás vytrhne profesorka. „Gut mórnink evrybady!“

„Gut mór-nink mi-sis Ko-čič-ko-vá,“ slabikuje třída s výslovností na úrovni mateřské školky. Ani vlastně nevím proč, už to tak děláme tři roky.

„Sit daun!“ přikáže nám a my si s radostí sedneme.

„Tady jsem vám nakopírovala pracovní listy,“ prochází mezi lavicemi a rozdává papíry, „tak si je hezky vypracujte. Na konci hodiny odevzdáte.“

Vezmu svůj papír do ruky a zběžně proletím zadání. Uveď věty do minulého času? Pohoda. Křížovka na slovíčka? Lehký jak facka.

S nijak zvlášť velkým nadšením, ale ani znechucením, začnu psát jednotlivý odpovědi do prázdných kolonek.

„A paní profesorkó?“ přihlásí se třídní šprtka, který nikdo neřekne jinak než Deska. Neptejte se mě proč.

Kočičková vzhlídne od nějaké brožurky, do které se právě zabrala. „No?“

„Co mám dělat, když ten papír mám vyplněnej?“

„Vyplň si ho znova!“ odbyde ji Kočičková a dál si čte svoji příručku. Příručku efektivních metod trestání chybějícího domácího úkolu; ale to už studenti nevěděli.

Celej první týden školy byl takový divný. Většinu času jsme dostávali samostatnou práci a učitelé všichni do jednoho četli. Jednou to byly noviny, jindy kniha, nebo příručka. Nedá se říct, že by nám to nějak vadilo - volná hodina je volná hodina.

Nic však nemůže trvat věčně.

A už vůbec ne volný hodiny.

***

„Hej, uhni!“

„Vypal z mýho místa!“

„Byl úkol?“

„Kterej pitomec mi popatlal židli jogurtem?!“

Poslední hodina. Po náročném pondělku, kdy jsem byla nucena vylézt z postele už v sedm ráno místo obvyklých deseti, a po nekonečných pěti hodinách strávených vyplňováním papírů, už jsem se těšila domů. A vlastně, všichni už byli duchem někde pryč a dávat pozor se nikomu nechtělo.

Do třídy nakráčela dějepisářka. Jako obvykle se nikdo neměl k tichosti.

„A DOST!“ zařvala po nás. Třída ztichla. Někomu spadlo na zem pouzdro. „ZA DVEŘE!“ nakázala nesmlouvavě. Dotyčný nešťastník vyběhl ze třídy a práskl dveřma.

„ZPÁTKY!“ zaječela. Spolužákova hlava se objevila ve dveřích.

„Co je?“

„ŽÁDNÝ CO JE! JAK TO SE MNOU MLUVÍŠ?! A ZAVŘI TY DVEŘE!“

Spolužák se za jejími zády zaksichtil a zase zalezl. Učitelka odhodila učebnici na stůl tak prudce, že bych přísahala, že se ten stůl dokonce prohnul.

„TY!“ ukáže na mě, „K TABULI!“

Neochotně se zvednu, nohou zasunu židli, popadnu prázdný sešit a jdu za ní.

„Jaktože nemáš zápisky?“ podiví se smrtelně šeptavým tónem nepopsaným stránkám.

Pokrčím rameny. „Možná proto, že jste nám ještě nic nenadiktovala?“ zkusím jí osvěžit paměť.

Vztekle se na mě zadívá, jako by mi snad chtěla propálit v mikině díru. Řekla jsem něco špatně?

„CHARAKTERIZUJ NACISMUS!“ přikáže mi, zatímco píše přes celou stránku sešitu pětku. Když se nemám k odpovědi, zařve znovu. „JÁ ČEKÁM!“

„A já to nevím!“ odpovím jí. „Vždyť jsme ještě nic pořádně neprobírali!“

Vidím, jak si k mýmu jménu píše další pětku. Natáhnu se pro sešit, ale ona ho popadne a mrští jím přes celou třídu, až sejme nástěnku; ta následně spadne na kluky v zadní lavici. Ale to ji nezajímá.

Vrátím se ke své lavici, sednu si, a zbytek hodiny už nevnímám. Tlumeně ke mně doléhá její vzteklý křik, když se jí ostatní snaží přehádat, že nám opravdu nic nenadiktovala. Když nám zadává desetistránkový referát za domácí úkol, ani se neobtěžuju si ho zapsat.

Po zazvonění otupěle vyjdu ze dveří školy a zamířím k sobě domů. To by mě zajímalo, jak budu rodičům vysvětlovat ty dvě pětky a rozervaný sešit z dějáku.

V kapse mi zazvoní mobil. Elza.

„Co je?“ neřeknu zrovna dvakrát přívětivě. Moje nálada se pohybuje na bodu absolutní nuly.

„Právě nás v tramvaji chytil revizor!“

„No? To snad není nic neobvyklýho.“

„Ale to nebyl revizor, byl to profesor Kamzík!“

Tohle oznámení mě probere. „COŽE? Jak to myslíš?“

„Chytil nás Kamzík, co tvrdil, že je revizor!“

„A ty snad jezdíš načerno?“ nechápu tak úplně, co se mi snaží sdělit.

„Nezajímaly ho jízdenky. Zkoušel nás, jestli známe tramvajový semafory. Když jsme neznali, nasolil nám referát s názvem Jízda tramvají, aneb štěstí ve dvou vagónech.“

Zavěsím telefon a zůstanu nevěřícně stát. Pomalu mi to začíná docházet. Nejdřív ten volný týden. Pak fiasko s dějepisem a teď přepadovky v tramvaji.

Naši učitelé zbrojí do války.

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Mad & Elza