Vídeň na vlastní pěst

 Katedrála sv. Štěpána, Mariahilferstrasse, Prátr, Primark… To a jistě spousta dalšího se nám vybaví, když se řekne Vídeň. Jako zájezd či školní výlet ji jistě alespoň jednou každý pozná. Ale když se do ní vydáte sami, bez rodičů či průvodce, otevře se vám najednou v úplně jiném světle.

 Žlutý autobus Student Agency nás vyhodil před U2 Stadionem o půl dvanácté dopoledne. Vybavené pouze automapou a navigací v tabletu, která se ukázala naprosto k ničemu, jsme chodily tam a zpět a snažily se zorientovat. Jako první jsme se totiž rozhodly najít Ernst-Happel-Stadion, kde se měl nazítří konat koncert, který byl vlastně hlavním důvodem, proč jsme tento malý výlet podnikaly. Po jistě více jak půlhodinovém bloudění jsme zjistily, že se nachází jen pár metrů od místa, kde jsme vystoupily. Neveselé zjištění, viďte? První bod v pomyslném seznamu „Co dál“, jsme tedy mohly odškrtnout.

 Následoval komplikovanější úkol. Dostat se do hotelu a to do necelých dvou hodin, aby nám nezrušili rezervaci. Ale jak, když se nachází skoro na druhé straně Vídně?

 Jako chudé studentky s omezeným rozpočtem, jsme nechtěly riskovat vzít si taxík, kvůli penězům. Nejprve jsme tedy šly pěšky, což se vzhledem k velikosti tohoto města nedalo stihnout ani zvládnout. Zvlášť když táhnete zavazadla. Vyčerpané, zpocené a usmažené červnovým sluníčkem, jsme tedy nasedly na první autobus, co jel kolem a načerno se nechaly dovést až na konečnou. Zorientovaly jsme se v mapě, s úlevou zjistily, že jsme se o kus přiblížily a poté, co nás tramvaj jedoucí směrem, kterým jsme potřebovaly, dostala ještě o kousek blíž, jsme zbytek došly pěšky. Byl to ale pořád docela dálka, stálo nás to puchýře, bolavé nohy a hlavně spousty nervů. Díky předem zakreslené přesné polohy na mapě, jsme ale hotel našly rychle a tentokrát jsme už nebloudily.

 Přišly jsme sice s půlhodinovým zpožděním, ale ničemu to nevadilo. Zaplatily jsme za dvě noci, vyfasovaly klíče a mohly se jít ubytovat.

 Pokoj byl dost skromný a maličký, ale sloužil nám stejně jenom na přespání, takže akorát vyhovoval. Převlékly jsme se do čistého oblečení a vydaly se na nákupy. Náš hotel se nacházel kousek od nejdelší a nejznámější nákupní ulice Mariahilferstrasse a do večera jsme ji stihly projít dvakrát. Po večeři zakoupené v Bille jsme se posadily k wifi a hledaly autobusy, které by nás dostaly na koncert. Na co jsme ale zapomněly, byla cesta zpátky. Byla to opět mapa, co nás zachránilo a ve dvě ráno nás dostalo zpátky k hotelu. Kdybychom si předem vyhledaly spoje, nejspíš by nám to netrvalo dvě hodiny. Musím ale říct, že podnikat tuhle cestu například v Praze, asi bych se bála. Tady jsme za celou dobu nepotkaly jediného bezdomovce nebo žebráka.

 Následující a zároveň poslední den jsme si už jen bez starostí užívaly. Vyznaly jsme se v jízdních řádech, pamatovaly si, jak se dostat na různá místa, dokonce jsme se bez jediného problému vyznaly v tamním metru. Jako španělštinářky jsme sice měly občas problém se domluvit, protože najít někoho, kdo uměl anglicky, bylo opravdu umění, ale zvládly jsme tři dny v cizím městě, bez toho aniž bychom se ztratily, což je podle mého názoru opravdu úspěch.

 Byla to pro nás obě velká zkušenost, skvěle jsme se bavily a poučily se z chyb. Rozhodně to nebyla naše poslední společná cesta. Příště plánujeme Londýn, to bude asi jiný level.

Míša a Kristýna