Agenti učitelského sboru

Kapitola 2.

Hodinu fyziky vyrušil hlasitý výkřik.

„Jé, hele, sněží!“ nadskočil spolužák na židli a ukazoval k oknu. Opravdu, venku padaly sněhové vločky a co víc! O velikosti… o velikosti… no, prostě hodně velký.

„Běž za dveře,“ poručil mu fyzikář.

„A proč?“

„Protože mi narušuješ výuku.“

Spolužák pronesl cosi o utlačování lidských práv a rasismu a vypadl ven.

„Pane profesore,“ ozvala se Deska, „rozdáte nám prosím ty testy?“

„Známky z písemečky máte na internetu. A teď už přejdeme k vlastnostem polovodičů…“

Třída sborově zaúpěla. Polovodiče do hlavy nešly snad nikomu.

„Známky máte na internetu,“ zopakovala jsem tiše pitvořivým hláskem po našem učiteli. „Jo, ještě kdyby tak ten web fungoval, že.“

Elza vedle mě všelijak mávala mobilem a snažila se zachytit wifinu. Marně. Od internetu nás ve škole odstřihli už před měsícem.

„Ha! Mám to!“ zašeptala vítězoslavně. „Ne, počkat… sakra, zase zaheslovaná! Ať už jdou fakt do pr-“

„Dámy tam v zadní lavici, jestli vás výuka nebaví, běžte na chodbu!“

Pokrčila jsem rameny, zvedla se ze židle a namířila si to ke dveřím. Elza zůstala sedět.

Vylezla jsem na chodbu a připojila se k dalším osmi spolužákům, které už náš milovaný fyzikář stihl vyrazit z hodiny. A to za pouhých - kouknu na velké nástěnné hodiny - wow, ani ne dvacet minut. Nový rekord.

Ze dveří asi po minutě vyleze i Elza. „Prej máš napomenutí třídního,“ oznámí mi a sveze se na nejbližší lavičku.

„Za to, že jsem seděla v lavici? Super, to jsem vždycky chtěla.“

„Ne, za to, že jsi neměla v sešitě dvojlinky u jednotlivých hodin. A podle výpovědi očitých svědků jsi o přestávce seděla na parapetu, i když je tam cedulka, že se to nesmí.“

„No vida,“ uchechtla jsem se, a měla co dělat, abych se doopravdy nezačala smát, „a já už myslela, že stupidnější to být nemůže.“

***

VÁNOČNÍ JARMARK ZRUŠEN

„Děláte si někdo-“

„Pšt,“ sykla jsem varovně, „Paruka jde!“

„-legraci? To je naprosto úúúúžasné! Jarmark byl stejně zbytečnost, takhle alespoň nepřijdu o výuku! Super!“

 Měla jsem co dělat, abych nedostala výtlem nejvyššího stupně. Profesorka Parukářková kolem nás prošla s plnou náručí sešitů a spokojeným úsměvem na tváři. Boha! Ona se SMĚJE.

Profesorka Parukářková se skutečně usmívala. Měla za sebou nádherný den. Tři písemky, jeden přepadový diktát, nespočet studentů vyzkoušených u tabule a tolik čtyřek a pětek v notýsku, jak už dlouho ne. Ten pan Dřímal, říkala si pro sebe, to je přesně to, co naše škola potřebovala.

S pocitem už dlouho nezažitého sebeuspokojení vešla do sborovny. Tam narazila na svou kolegyňku, profesorku Micku Kočičkovou.

„Ahooooj,“ pozdravila profesorka Kočičková

Bože, ochraňuj nás, pomyslela si Parukářková, ale vzápětí nahodila velkorysý úsměv. „No ahoj, Mici! Jsem tady jen na skok, přišla jsem si sem pro loňské zadání k maturitám z českého jazyka.“

„No já jsem tu měla mít schůzku s panem ředitelem, ale asi je, však víš, zaneprázdněný… ach, náš pan ředitel, ten toho zastává…“ pronesla Kočičková těžce zasněným hlasem.

Profesorka Parukářková si odložila na okenní parapet sešity, vytáhla ze šuplíku příslušnou složku s papíry, a co nejrychleji opustila kabinet, aby se vyhnula dalším rozhovorům s kolegyní.

Nehodlá si přece zkazit den. Zvlášť když to nejlepší má teprve přijít.

O několik hodin později, “tajná“ základna učitelského sboru

Ředitel několikrát stiskl vypínač od světla, aby upoutal pozornost netrpělivých a nedočkavě diskutujících kantorů.

„Jsme tu všichni?“ otázal se, když ho konečně ostatní vzali na vědomí. „Ať se ozve, kdo chybí!“

Když se nikdo nehlásil, ředitel usoudil, že jsou opravdu všichni. Odškrtl si tedy celou docházku a předal slovo panu Dřímalovi, který byl samozřejmě přítomen také.

Agent Dřímal, jako na začátku každé schůzky, přednesl motivační proslov - „kdo, když ne my, a co, když ne test?!“ - a po dlouhotrvajícím potlesku rozdělil učitele do několika skupin.

Skupina A dostala štos písemek a opravovala je na rychlost. Čas jim měřila profesorka Seníková, která se zaučovala v zacházení s nejnovějšími tělocvikářskými stopkami - měly nastavení na přidávání času oproti realitě. V hodinách při běhání šedesátky - nejlépe v půlmetrové vrstvě sněhu - byly tyto stopky nezbytnou záležitostí.

Skupina B se skládala z kantorů znalých věd matematiky, fyziky a výpočetní techniky. Tito učitelé byli pověřeni zkonstruovat tu nejtěžší a na výpočet nejdelší matematickou rovnici, která se kdy počítala na tomto gymnáziu.

Poslední skupina, skupina C, dostávala instruktáž přímo od pana Dřímala ohledně tichého a nenápadného pohybu, špehování, vyzvídání, a podobných agentům vlastních věcí.

V průběhu lekce se skupiny postupně prostřídaly. Na konci jejich času si Dřímal opět stoupl před shromážděné a sděloval jim své postřehy. „…pochválil profesorku Děsnou - způsob, jakým přichází na výuku je naprosto úchvatný a hlavně efektivní - a nakonec, abych nezapomněl, již brzy si budete vybírat svá krycí jména. Začněte nad tím prosím uvažovat, protože máloco je tak důležité, jako správné krycí jméno.“

Učitelé jeho řeč odměnili potleskem a vyhazováním oznámkovaných papírů do vzduchu za provolávání hlasitého „ať žije Dřímal! (A školní automat na kafe!)“

„Příště se zaměříme na to, jak správně usadit drzého studenta. Prozatím se však mějte a přeji vám krásný první adventní týden.“

Učitelé sborově popřáli panu Dřímalovi dobrou noc a “velice nenápadně“ se vyhrnuli všichni najednou ven na ulici. Spoléhali na to, že stopy po nich zakryje noční sníh.

Ještě kdyby tak v noci sněžilo.

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Mad & Elza