František Šmehlík – judista spisovatel

Skloubit studium, vrcholový sport a kariéru spisovatele dokázal František Šmehlík, absolvent sportovní sekce olomouckého Gymnázia Čajkovského. V prodeji je právě jeho první povídková kniha Temné znamení.

František Šmehlík se dlouhodobě věnuje vrcholovému sportu, konkrétně judu. Již během studia na sportovní sekci Gymnázia Čajkovského mezi lety 2011 – 2015 získal řadu ocenění. Je trojnásobný mistr republiky, účastnil se mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympiády mládeže. Letos vybojoval 5. místo na univerzitním mistrovství Evropy. Vrcholový sport mu umožnil navštívit taky řadu evropských zemí nebo i exotičtějších destinací jako Japonsko, USA nebo Gruzie.

Souběžně s vrcholovým sportem se však věnoval své velké zálibě psaní a reprezentoval svou školu také na řadě literárních soutěží. Na podzim 2015 pak přišla dlouho očekávaná chvíle, tedy vydání první vlastní knihy. Kniha Temné znamení je unikátním souborem napínavých hororových povídek zejména z moravského prostředí.

František Šmehlík je v současnosti student olomoucké Univerzity Palackého, konkrétně filozofické fakulty (obor čeština) a fakulty tělesné kultury. Nadále se věnuje také sportu, zejména tréninku juda dětí všeho věku.

                                                                                                                                            

Rozhovor:

Franto, loni jsi odmaturoval, jak se ti stýská po naší škole?

Na Čajkárnu mám jenom ty nejlepší vzpomínky. Jsou s ní spojená zatím nejlepší léta mého života, a i když ne vždy to bylo růžové, člověk nakonec odchází ze školy s pocitem, že končí něco fakt hezkého, co se už nebude opakovat. Na Čajkárně se mi vždycky nejvíc líbila ta rodinná atmosféra a to, že si škola na nic nehraje. Přeju ji, aby to tak bylo i nadále, je to správná cesta. I když samozřejmě vždycky je co zlepšovat. Jinak Čajkárna se objevuje i v mé knize, přesněji v titulní povídce Temné znamení. Je pravda, že tam není vykreslená úplně nejlichotivěji, ale rád bych, aby to čtenáři brali jako nadsázku. Svoji školu mám rád a rád se sem budu vracet.

Máš nějakou veselou příhodu s některým ze svých učitelů?

Učitelů, na které rád vzpomínám, je spousta. Samozřejmě na mou třídní paní Janečkovou nebo na pana Tichého, který mě měl z němčiny a v životě mě německy neslyšel říct správně větu. Kdybych si měl teď rychle vzpomenout na nějakou publikovatelnou příhodu, vybavím si, jak jsem u pana profesora Pazdery na hodině matematiky usnul. Bohužel mě zrovna vyvolával, takže se mě spolužák Lukáš, dneska mládežnický reprezentant ve fotbale, pokusil vzbudit cloumáním. Na celou třídu jsem po něm křikl něco jako: „Co děláš, vole?“ a spal dál. Až když mi řekl, proč mě vlastně budí, vystartoval jsem k tabuli a, i když jsem vůbec nevěděl, co se probírá, šel jsem jakoby nic počítat příklad. Vtipných příhod je spousta, ale tohle je jedna z mála, kterou si troufnu prozradit v rozhovoru.  

Ze školy tě známe jako sportovce, co tě přivedlo k napsání knihy?

Já k psaní tíhl už dlouho. Psal jsem písničky, pak jsem zkoušel divadelní hry, povídky, román. Tyhle hororové příběhy vydané v souboru Temné znamení jsou první věc, kterou jsem si troufl oficiálně publikovat a jsem rád, že můj odhad byl správný a zatím jsou na knihu vesměs výborné ohlasy. Sport pro mě byl ale vždycky číslo jedna a stále je judo součástí mého životního stylu. Protože díky sportu, ne díky knížkám, jsem teď takovým člověkem, jakým jsem. Prakticky všechny své přátele mám díky judu, už jenom proto, že kvůli němu jsem šel na gympl z Ostravy do Olomouce.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Nyní se snažím připravovat na zkoušky a do toho dále propaguji knihu. Na jaře budu zkoušet přijímačky na psychologii a žurnalistiku. Spíše než psát se teď snažím co nejvíc číst, protože to je pro spisovatele ten pravý trénink.  

Děkujeme za rozhovor.