A je to
tady.
Od začátku
školního roku jsem dělala dramata a vyřvávala, že nikam nepůjdu. Po první lekci
jsem ale názor na taneční změnila. „Stejně zůstanu na ocet“, jenže v tu
chvíli jsem už měla partnera a protančila jsem celý večer. Z druhé lekce u
Coufalů jsem byla taky pořádně nervózní, ještě aby ne, když mám tancovat mezi
stovkou cizích lidí. Nakonec jsem i tyto nervy rozdýchala a přežila dalších pár
večerů. Dokud nebyla prodloužená. Po páté lekci jsem byla domluvená
s partnerem a pár lidmi. Teď ještě dodělat třídní tablo a nastrojit se.
Jako vždy se spěchem doběhnout a nachystat se na mazurku, potom blues a to snad
ne –polku. Jenže najednou tanec s hosty a závěrečný tanec. Po zdlouhavém a
úporném večeru jsem velice ráda zalehla do postele a přemýšlela, nad uplynulou
dobou v tanečních. Už zbývala jen polovina - pět lekcí za mnou a pět přede
mnou. Moje modré šaty se válely přehozené přes židli a já jsem usnula. Další
lekce tanečních probíhaly úplně stejnou podobou. Nestíhám. Punčochy a boty si
nasazuji uřícená až v autobuse. Ale těším se na večer. Zase mě budou bolet
nohy, ale poznám pár dalších lidí, zasměju se a hlavně si zatancuji. Jen ne
„hopec rokec“ prosím! Už se to blíží. Je to tady. Závěrečná kolona. Záplava
obrovského množství informací ohledně chování, etikety, průběhu. Moje fialové
až moc dlouhé šaty se kroutí v rytmu hudby před alespoň pětistovkou očí.
Celý večer přemítám, jestli mě délka šatů pohltí, zřejmě spadnu. Naštěstí jen
jednou. Tak si to zkuste a obručemi. Kdo to vymyslel? Trápily mě nohy. Šest
hodin tance dá člověku zabrat. Na druhou stranu kolem běhala spousta známých i
budoucích známých a přátelská atmosféra byla všude kolem. I když moc nechápu,
co táhne rodiče k tomu, aby se podívali, jak jejich potomci hopkají dokola
stejné figury pět minut. Ale byl to jen jeden večer, vlastně noc. A další den
škola. Uteklo to neuvěřitelnou rychlostí. Cítila jsem se jako veverka
v pračce. Vyždímaná a vyčerpaná. Ale šťastná. Je to totiž jen jednou za
život, jak všichni říkají. Taková je ta šance. Botám na podpatcích jsem nikdy
moc nedala, tak jsem teď vycvičená a připravená vyrazit do terénu – na
pokračovačky. Tanec mě totiž chytl a někteří lidé v kurzu taky. Byla jsem
moc ráda, že jsem se donutila hned první večer vklouznout do šatů a hrát si na
šaška. Protože i když jsem tomu nevěřila, trochou úsilí jsem posbírala prima
partu a provětrala šaty. Ostychy šli stranou a já jsem děkovala, že jsem měla
opravdu tu šanci to prožít. Teď hurá na ples, když už mám základy. Ale slíbila
jsem si, že když tanec, tak bez obručí. To si asi počkám až na bílé šaty se
závojem. A na to mám opravdu času dost.
Betty
Žádné komentáře:
Okomentovat