.

.

středa 25. května 2016

Taneční



A je to tady.
Od začátku školního roku jsem dělala dramata a vyřvávala, že nikam nepůjdu. Po první lekci jsem ale názor na taneční změnila. „Stejně zůstanu na ocet“, jenže v tu chvíli jsem už měla partnera a protančila jsem celý večer. Z druhé lekce u Coufalů jsem byla taky pořádně nervózní, ještě aby ne, když mám tancovat mezi stovkou cizích lidí. Nakonec jsem i tyto nervy rozdýchala a přežila dalších pár večerů. Dokud nebyla prodloužená. Po páté lekci jsem byla domluvená s partnerem a pár lidmi. Teď ještě dodělat třídní tablo a nastrojit se. Jako vždy se spěchem doběhnout a nachystat se na mazurku, potom blues a to snad ne –polku. Jenže najednou tanec s hosty a závěrečný tanec. Po zdlouhavém a úporném večeru jsem velice ráda zalehla do postele a přemýšlela, nad uplynulou dobou v tanečních. Už zbývala jen polovina - pět lekcí za mnou a pět přede mnou. Moje modré šaty se válely přehozené přes židli a já jsem usnula. Další lekce tanečních probíhaly úplně stejnou podobou. Nestíhám. Punčochy a boty si nasazuji uřícená až v autobuse. Ale těším se na večer. Zase mě budou bolet nohy, ale poznám pár dalších lidí, zasměju se a hlavně si zatancuji. Jen ne „hopec rokec“ prosím! Už se to blíží. Je to tady. Závěrečná kolona. Záplava obrovského množství informací ohledně chování, etikety, průběhu. Moje fialové až moc dlouhé šaty se kroutí v rytmu hudby před alespoň pětistovkou očí. Celý večer přemítám, jestli mě délka šatů pohltí, zřejmě spadnu. Naštěstí jen jednou. Tak si to zkuste a obručemi. Kdo to vymyslel? Trápily mě nohy. Šest hodin tance dá člověku zabrat. Na druhou stranu kolem běhala spousta známých i budoucích známých a přátelská atmosféra byla všude kolem. I když moc nechápu, co táhne rodiče k tomu, aby se podívali, jak jejich potomci hopkají dokola stejné figury pět minut. Ale byl to jen jeden večer, vlastně noc. A další den škola. Uteklo to neuvěřitelnou rychlostí. Cítila jsem se jako veverka v pračce. Vyždímaná a vyčerpaná. Ale šťastná. Je to totiž jen jednou za život, jak všichni říkají. Taková je ta šance. Botám na podpatcích jsem nikdy moc nedala, tak jsem teď vycvičená a připravená vyrazit do terénu – na pokračovačky. Tanec mě totiž chytl a někteří lidé v kurzu taky. Byla jsem moc ráda, že jsem se donutila hned první večer vklouznout do šatů a hrát si na šaška. Protože i když jsem tomu nevěřila, trochou úsilí jsem posbírala prima partu a provětrala šaty. Ostychy šli stranou a já jsem děkovala, že jsem měla opravdu tu šanci to prožít. Teď hurá na ples, když už mám základy. Ale slíbila jsem si, že když tanec, tak bez obručí. To si asi počkám až na bílé šaty se závojem. A na to mám opravdu času dost.

Betty

Žádné komentáře:

Okomentovat

Náš školní časopis Cajk vychází každý měsíc a přináší vám
události ze školy, zajímavosti ze světa filmu, módy a knih a
provede vás i po světě. Věříme, že si každý přijde na své
a tak vám za celý redakční tým přejeme příjemné čtení :)

Redakční tým:

Debbie

Betty

Soňák

Aneta

Ája

Tomáš

Peťa

Viki


A naše šéfredaktorky: Míša a Kristýna

Jestliže vás baví psát a chtěli byste se k nám přidat,
kontaktujte nás na email: Casopiscajk@gmail.com
Přispívat můžete do našich stálých rubrik nebo založit
svou vlastní :)